Jak jsem bydlel s kurvama - pokračování
JAK JSEM BYDLEL S KURVAMA – POKRAČOVÁNÍ
Lidi jsou dvojí – kurvy a hnoji. To říká starý český přísloví, který je bohužel pravdivý. O to horší je, když jsou lidi kurvy a hnoji dohromady. Kurev je několik druhů. Děvka dá někomu, kurva každýmu, kurva zkurvená dá každýmu kromě mě. To jsou kurvy, který to maj jako zaměstnání. Pak jsou kurvy, který to maj v povaze. A to je pak daleko horší než ten první případ.
Když se posledního března odstěhovaly ty dvě holky, který byly kurvy „jenom“ pracovně, myslel jsem si, a myslím, že nejen já jsem si myslel, ale že myslela celá naše rodina, že takovej humus už k nám nepřijde. Nepřišel. Přišlo možná něco horšího, i když jak v čem. Takhle nám aspoň necouraj do bytu cizí nadrženci, zato máme každej den zvukové představení všech sprostých slov v českým jazyce a ačkoliv sám mluvím jako dlaždič, což mi připomíná, že jsem si na Novej rok chtěl dát předsevzetí nemluvit sprostě, ale to je jedno, některý slova jsem slyšel poprvý v životě.
No ale jak to začalo. Ještě jsem chodil na Akademii, bylo zrovna sychravý hnusný počasí, já v kraťasech, klasika. Šel jsem domů, výjimečně ze školy a ne z hospody, stahoval jsem cigáro, to jsem ještě tou dobou kouřil (pak mi došlo, že za krabku mám tři piva a bylo jasno, dokud jsem mohl, přestal jsem) a uviděl jsem, jak je před našim domem dodávka a nějací lidi tam vyndávaj svoje věci v krabicích. Myslel jsem, že nás někdo vykrádá a už jsem chtěl volat 155, teď mi dochází, že na co záchranku, když policajti jsou 158, ale pak mi došlo, že jsou to ty noví nájemníci. Obvykle nesoudím lidi podle vzhledu, ale tohle byla opravdu chuťovka. Tlusťoch, divná baba, nějakej dědek a kluk, co vypadal, jakoby dealoval veškerej sortiment od trávy po okenu říznutou béčkovým herákem. Do toho pak později přivezli to nejdrzejší děcko co jen existuje, takovýho odpornýho malýho parchanta. Prostě fajna rodina, no. Říkal jsem si, že na tohle máme asi fakt kliku.
První tejden byl celkem v pohodě. Teda až na to, že měli věci v krabicích a člověk si na chodbě div nerozbil hubu. Jo a smrděli, ale nikdo není dokonalej, že jo. Já taky smrdím, když přijdu domů z hospody, ale tohle byl takovej jinej smrad, takovej odpornej. Máma jim teda v zájmu toho, aby ty krabice zmizely, darovala jednu místnost ve sklepě, což ale byla chyba, protože ten tlustej blbec, kterého jsem později překřtil hrabě Monte Špeko, po akci v garáži pak fousatej čurák, v tom sklepě celý dny svítil a plejtval naši elektriku. Ale to nebylo vše.
Asi druhej týden po tom, co se zabydleli jak krysy v místnosti, kde dozrávaj sejry, tam po sobě začali řvát. Teda on, jako ten hlavní, ten tlustej, začal řvát. A to po všech. Takže denně, někdy i v noci, bylo slyšet, jak tam pičuje a kurvuje na všechny strany až se z toho plaší divoký prasata a srnky někde na Háji. Ze začátku jsme z toho s bráchou měli srandu, ale pak nás to začalo srát. K tomu permanentně nechávali otevřenej barák, našeho psa krmili kostma snad z dinosaura nebo co tam žerou, protože nic tak velkýho jsem v životě neviděl, a to koukám na porno s Robertem Rosenbergem, a ještě měli děsnou prdel z toho, když se pak pes doblil. Zkrátka jednoduchá rodina.
V létě jim máma snad z dočasného zatemnění smyslů poskytla záhon, ať si na něm pěstujou rajčata, ale tím pádem získali přístup na zahradu a bez dovolení ožírali naše jabka, který jsme měli na kořalku. A to už mě solidně vytočilo. Proto jsme je zdrbal jak dikobraz nafukovací pannu s tím, ať si vlezou krást k sousedům, že tam stejně nikdo nebydlí. Kdyby mě napadlo, že to skutečně udělaj, asi bych držel hubu. To, že jim kromě jablek orvali i ostružiny, mě vlastně ani nepřekvapilo. Hlavně, že nekradou nám a že kořalka bude.
Byla a pilo se. Nejprve u nás v garáži, kam ale za chvíli ten šulin vlítnul, že děláme bordel a že nahoře spí malý děcko, který se budí strachy. Asi si myslel, že nás tam chlastá tak pět a všichni s podobnou tělesnou konstrukcí jako já. No však taky potom čuměl jak to děcko, co se právě dozvědělo, jak je to s tím čápem, co nosí děti, když uviděl, jaký vazby se tam v garáži sešly. Udělal sice drsného, jak nás vyhodí na mráz (z mýho baráku, to určitě), ale ve skutečnosti musel vědět, že se seknul. Za odměnu jsme mu pak pochcali auto, však co, ten plesnivej favorit by popeláři mohly každou středu brát místo popelnice, jak je to nerozeznatelný vod sebe. Takže trocha tekutiny tomu už víc neuškodí.
Že to pak asi po třech týdnech vzal celý jako jeden velkej a vtipnej fór, to už mi bylo jedno. Že ty policajty, kterýma vyhrožoval, vlastně ani nevolal, to už je mi taky jedno. My bychom se z toho beztak vykecali. No ale čas šel dál, nervový výlevy fousáče a jeho starý se stupňovaly a pořád stupňujou, v bytě po babičce je smrad jakoby tam chcípl cigán, ale můj byt a můj problém to není. Koncem roku nám totiž svitla naděje, že tyhle existence, který nemakaj, ale jenom berou dávky, za který si koupí snad tři kartony cigaret a pak choděj žebrat o prachy, finančně neutáhnou ten byt a budou se stěhovat jinam. Prej v březnu.
Do té doby stihli zničit stoličku, kterou si od nás půjčili, aby na ni postavili stromek. Jenomže ho nepostavili na ni, ale dali ho dovnitř, protože tam frajer udělal díru, že by do ní postavil kytku i s květináčem. A doufal, že na to máma nepřijde. Přišla. Kokot se divil, dělal blbýho jak Stalin po válce na otázku o paktu Ribbentrop-Molotov, ale holt to musel spravit. Že tam vlastně jenom zatloukl špunt, mě vůbec nepřekvapuje.
Březen se blíží, sedmého mám narozeniny, a dárek v podobě odchodu těchto lidí křížených s prasatama by byl asi nejhezčí. Neříkám, že to bude v budoucnu lepší a že k nám přijde někdo, kdo nám bude plně vyhovovat, ale než kurvy nebo tyhle existence to snad lepší bude. A když ne, tak aspoň nebudeme ze začátku tak vstřícný a počkáme, co se z nich vyklube. A vo tom to je!