Jak jsem byl na svatbě
JAK JSEM BYL NA SVATBĚ
Máme velkou rodinu. Babička měla čtyři sourozence, takže se to tak nějak nabízí. Co je ale nejhorší, já tu rodinu skoro neznám a na ulici bych je měl problém poznat. A oni mě asi taky. Z tátovy strany znám jen babičku s dědou, tam ta rodina byla poněkud menší. Ale z máminy strany je lidí nehorázně moc. Jenže se nestýkáme a abych byl upřímnej, nijak mi to nechybí. Na tu širší rodinu nejsem nějak fixovanej. O to horší pak je, když jedu na kole, nějakej dědek, taky na kole, mi na křižovatce nedá přednost, já na něj ještě zařvu: „Co děláš, dědku zkurvenej? Neznáš předpisy nebo co?“ a on se z toho dědka vyklube strejc Ivo, jeden z babiččiných sourozenců. To potěší.
Naše rodina se celá stýká jen na pohřbech, svatbách a některých životních jubilejích. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety, když umřela babička. Je to děsný, jak ten čas letí. Teda, ne, že by mi nějak chyběli, upřímně, když se takhle všichni sejdou, sedíme většinou s bráchou a tátou někde v rohu, pijeme pivo a kecáme jen spolu, protože s ostatníma si toho moc neřekneme a historky, jak měl strejda Ivo klíště na prdeli nebo jak šel na houby, to mě fakt nezajímá. Strejda Ivo je totiž takovej typickej šetřílek a chlubil. Jo, s klíštětem s pochlubí, ale když jednou doma pořádal oslavu a měl tam rozlejt všem slivovici, to už takovej grant nebyl. Ale co, občas je s ním i sranda.
Ale zpět k té svatbě. Na svatbách jsem nebyl ani zdaleka tak často jak na pohřbech. Účasti na pohřbech raději nepočítám už jen proto, že jsem od přírody veselej člověk, optimista, a pohřby mě přímo deprimují. Nesnáším pohřební atmosféru, tu hudbu tam, ten sál a ty lidi, kterejm někdo platí za to, aby tam půl hodiny kecali o člověku, kterýho v životě neviděli a neznali a k tomu tam o něm říkali hloupý fráze a citace nějakých potrhlých básníků. Jak se pak má člověk se svým blízkým důstojně rozloučit, když tam nějakej magor s kamenným výrazem kecá hovna a sleduje ostatní, jak brečej? To musí bejt hroznej úděl. Já jsem navíc tak pozitivně a optimisticky naladěnej, že ani na těch pohřbech nebrečím. Jo, už jsem slyšel řeči o tom, že jsem necita a robot.
To svatby jsou veselejší. Člověk se sice pořád musí pařit v tom debilním krunýři s kravatou a košilí, ale veselo je vždycky. Já však, kterej má rád volný oblečení, kraťasy sotva je pět nad nulou, lehký značkový boty a gel do vlasů, v tomhle strašně trpím. K tomu se kolem vás pokaždý nějaká stoletá tetička, kterou jste pět let neviděli, omotá jak motorkář kolem sloupu při stoosmdesátce a venku je třicet nad nulou. Fakt síla. Se pak člověk potí jak to auto v Titaniku, kde ty dva hlavní hrdinové šukali.
V životě jsem byl na čtyřech svatbách. Tu první měla nějaká ženská od táty z rodiny, mně byly snad tři roky a pamatuju si, že jsem tam žral banán. To je vše. Další dvě svatby byly v Praze. Tu první měla teta, teda vlastně mámina sestřenka, ale z té si taky moc nepamatuju, protože mi bylo osm a alkohol již zpustošil moje kdysi dobré mozkové buňky. Ta druhá pražská svatba se zapomenout nedala. Jednak kvůli tomu, že to bylo 7.března 2002, tedy přesně v den mých třináctých narozenin, na který si ale krom mámy s tátou v tom shonu nikdo nevzpomněl, ale hlavně proto, že tam bylo tak nesnesitelně odporný jídlo, že jsem ho ani nesnědl. A to to byl nějakej nóbl luxus hotel. Ale to jsou ty Pražáci, hlavně luxus, ale že jídlo chutná jak z Faktoru strachu, to už je vedlejší.
Ta poslední svatba byla nejlepší v tom, že si ji pamatuju. V září to bylo šest let. Vdávala se sestřenka a já kvůli tý svatbě opustil kurz GO! Ale aspoň si mě mí noví spolužáci pamatovali jako toho, co během GO! odjel na svatbu a pak přivezl mrdy svatebního cukroví. I když se po tom zaprášilo jak po dvaceti kilech mědi na cigánským sídlišti. Jinak ta svatba zas tak výjimečná nebyla. Bylo mi patnáct, nechlastal jsem, tancovat jsem neuměl, nebavilo mě to a nebyl tam nikdo, s kým by se tancovat dalo. Takže vlastně stav, kterej platí do dneška. Radost z téhle svatby mi taky zkazil fakt, že jsem musel s našima a bráchou opustit hostinu brzo, protože druhej den ráno jsem měl jet zpět do Hynčic na GO! Doteď mám v živý paměti, jak tam strejda z Prahy s cígem za uchem a už lehce navátej nadával, že takhle brzo se ze svatební hostiny přece neodchází. Takže jsem přišel i o závěrečnej parádní ohňostroj, kterej jsem viděl až později na videu.
Nejhorší na celým tom faktu bylo, že tohle byla asi v rodině na dlouhou dobu poslední svatba. Já mám na míle daleko k tomu, abych vůbec navázal nějakej vztah, takže svatba přijde na pořad dne až tak za čtyřicet let, bratranec to taky nemá nějak slavný, teda aspoň o tom nevím, protože on se od rodiny jaksi distancoval a dva roky jsem ho neviděl. Tak snad to zachrání aspoň brácha. Na druhou stranu si říkám, že spíš než celou rodinu, se kterou si stejně nemám co říct a která nás ve většině případů na svatby taky nezve, bych spíš pozval svoje kamarády, aby bylo s kým pít. A vo tom to je!