Jak jsem byl ve Zlíně
Bez práce nejsou koláče, říká starý český přísloví. Starý americký říká, že bez práce nejsou doláče. Němci by možná řekli „Du hast keinen Kuchen ohne Arbeit“ nebo tak nějak, ale to je teď asi vedlejší. Ke mně tohle přísloví za poslední asi dva roky přirostlo jak osmdesátiletej důchodce v Kauflandu k chlebu za deset korun. Něco málo sice mám, ale věčně mi to nevychází. Možná by to chtělo konečně pracovat a nebo aspoň tolik nekalit, ale říkejte mi to. Nebo by to možná chtělo ráznou (ale hezkou) holku, která mě dá aspoň trochu do latě.
Není to tak dávno, co jsem měl narozeniny. Všem, co mi přáli, děkuju, ostatním, kteří nevěděli, těm to promíjím, kteří věděli a nepopřáli, dobře vám tak. Ale zpět k tématu. Narozeniny, tam člověk kromě bonboniéry od tetičky a strýčka, permanentky do fitka a dalších věcí čistě na památku (v mým případě třeba i kondomů, který jsou mi fakt jen na památku) od kámošů, dostává většinou peníze. Od babičky, od maminky, od tatínka, od tety z Prahy, atd. To už se pak hospodaří líp a dá se toho víc plánovat.
Já, jak nejsem nikde na škole a většina mých vrstevníků ze základky, gymplu a Akademie ano, nemám tedy moc příležitostí je vídat. Buď kalí u sebe ve svých městech, kde studujou, nebo se učí na nějaký zkoušky a píšou bakalářky. To pak se člověk musí složitě domlouvat co, kdy, kam a proč má přijet, aby to vyhovovalo jak mně, tak jim. Už dlouho slibuju každýmu, koho potkám, že se za ním stavím. Ale plánujte to, když jsou vlaky dnes drahý jak měsíční pobyt v Karibiku, auto člověk nemá a i kdyby měl, tak benzín si dovolit je dnes luxus, a soukromý letadlo má půjčený brácha v Praze. Navíc kvalita vlakový dopravy je celkem dost špatná, takže jedna jízda za rok fakt stačí. No ale řekl jsem si, že tohle všechno jednou půjde stranou a že bych si mohl vyhradit jeden den a někam za někým dojet. Měl jsem na výběr buď Olomouc, kde to znám, mám tam známých víc než gelů na vlasy v koupelně, a nebo Zlín, kde jsem v životě nebyl, známých tam tolik nemám, je to jednou tak drahý, musím třikrát přestupovat a cesta tam bude nekonečná.
Ne zcela logicky tedy nakonec vyhrál Zlín. Když jsem se s kámošem domlouval, už jsem byl natěšenej jak pitbull na dětským hřišti, že zas uvidím jeho a kámošku a že si zopakujeme legendární pitku z chaty. Máma z toho sice byla na nervy, že jednak někomu pobliju byt, jak mě zná, ale hlavně že pojedu někam, kde jsem v životě nebyl. Asi se bála právem, protože já jsem schopnej ztratit se i ve vlastním pokoji, ale touha vidět kamarády byla silnější. Pro jistotu jsem se ale desetkrát každýho ptal, jestli ten vlak jede tam, kam má, a jestli staví na všech zastávkách, který jsem měl vypsaný na papíře. No, cesta byla dost náročná, protože chcalo jak ve vietnamským filmu o monzunech, a těsně před zlínským „nádražím“ to nějakej pajtaš napálil felckou přímo do vlaku, takže to tam nakonec nedojelo. To už moje nervy nevydržely a dal jsem si pivo, už čtvrtý za dobu jízdy. Telefon kámošovi, aby si pro mě přijel k nějaký benzínce, co byla hned u kolejí, on to udělal a jeli jsme na byt. Tam jsem se dorazil zbylýma čtyřma lahváčema, vytasil tu moc dobrou vodku, která stála osmdesát korun a nebyla vůbec dobrá, ale po osmi pivech je vám to jedno, a začal se rozjíždět večer. V televizi hokej, pak fotbal, zahráli jsme si i stolní fotbálek, tým se mnou zcela nečekaně opět prohrál, no, prostě fajn večer, co vám budu povídat. A pak, že půjdeme na diskotéku. Tam jsme se nějak dostali, vstup po nás ani nevyžadovali, ale řeknu vám, zlatej Fénix u nás v Šumperku. Tohle byla trošku nižší úroveň, aspoň mi to tak přišlo kvůli záchodům, protože když má člověk o půl druhý sraní, první dveře do kabinky s mísou jsou zablokovaný a druhý tam pro jistotu ani nejsou, to je fakt chuťovka. Takže jsem šel na panáka, a ne na jednoho, rozeslal jsem asi deset naprosto nesmyslných esemesek deseti kamarádům, který to ve tři v noci asi evidentně potěšilo, jednou jsem si zapařil a ve stavu „udělám cokoliv, jen abych byl doma v posteli“ jsem diskotéku opouštěl.
Ráno se vzbudím na privátě v obýváku na gauči, kolem mě skáče králík, volá mi máma v kolik že vůbec hodlám přijet a ve stavu jak prase, nenagelovanej, neumytej a s kocovinou jak Václavský náměstí v doprovodu kámoše odjíždím trolejbusem na nádraží. No teda ale takový nádraží jsem neviděl. Jedno nástupiště, tři koleje, kolem zaplivaný putyky s rychlým občerstvením, no, na město jako Zlín docela šok. Kalhoty a boty jsem měl špinavý od bláta, jak jsme tam kdesi lezli po rozbahněným svahu nebo co to bylo. Co už, maminka vypere, když pro mě chodí k Lídlu, tak zvládne i tohle. Cesta byla nekonečná, delší než ta první do Zlína, i když tentokrát bez bouračky, já utahanej jak karavan, vedle mě tam nějací lidi spolu ve vlaku vrkali jak na výstavě holubů, no, nebyl to hezkej pocit ani pohled na ně, ale na mě byl daleko horší. Jak jsem přijel domů, ihned sprcha, jídlo a padal jsem na futsal. Paradoxem je, že jsem hrál nejlíp za poslední roky, co už, to bejvá.
Výlet do Zlína mě sice stál víc, než jsem čekal, ale moc rád jsem zase viděl Radima, Šárku a moc rád jsem s nima zase zapařil. Bůhví kdy zase budeme mït tu možnost, možná někdy v Šumperku, kdo ví. A kdyby nic jinýho, tak jsem aspoň poznal nový město. A vo tom to je!