Jak jsem poznal noční Malín
JAK JSEM POZNAL NOČNÍ MALÍN
Tento příběh je pravda. Veškerá podobnost s vámi vymyšleným příběhem je čistě náhodná.
Byl pátek, něco kolem února, nejspíš první v březnu. Možná druhej, ale na tom až tak nesejde. Kluci, s nimiž občas každej pátek chodím do hospody, ten den zrovna nikam nerazili, takže jsem plánoval páteční večer doma. To je pro mě vždycky utrpení, ale jednou za čas je to asi potřeba. Zrovna jsem koukal na Prostřeno! a cpal se vánočkou, když mi napsal můj drahý kamarád Hanes s tím, že by se mnou potřeboval něco probrat. Tož jsem souhlasil a valil ke Klasiku, kde jsme dali sraz.
Přišel poněkud pozdě, no, vlastně na čas, jenom já kokot jsem tam čekal dobrejch patnáct minut. Když dorazil, zděsil mě jeho vlasový porost, který poněkud zmizel od doby, co jsem Hanese neviděl. A že to byl nějakej pátek. A prej, že čekáme ještě na jednoho kolegu, kterého od základky neviděl.
Na Klasiku bylo plno. Což mě v pátek večer trošku zarazilo. Tak jsme se rozhodli, že zajdeme na Orange. Tam většinou pátky končej, tenhle tam začínal. A docela šokem. Onen Hanesův kamarád byl finanční poradce, nechci ho jmenovat, ale pokud se ptáte, tak ano, je to Jirka Pavlík, a začal do nás hustit výhody pojištění, kolik je to peněz a že stačí obětovat dva tácy a jednu sobotu, že bude někde v Prdelovicích na chatě sraz, kam mě pán milostivě odveze. Už z tohohle jsem měl takovej vztek, že první pivo jsem vypil na ex. Abych se uklidnil. Celý tohle jednání se táhlo jak trabant s děravou nádrží a já ten večer poprvé Hanese proklínal, že tohohle magora sebou vůbec bral. A v duchu jsem viděl tátu, co by mi asi řekl, kdybych na tu sobotu za dva litry přistoupil. Do tejdne by ze mě byl houmles. Táta se v těchto věcech vyzná a určitě by Pavlíka z celým jeho finančním poradenstvím poslal do poslední prdele světa, kdyby mu něco takovýho nabídl. Jenom já jsem měkkej jak želva pod parním válcem a neumím lidi na rozkaz posílat do prdele. Když borec konečně odfrčel, Hanes mi ku příležitosti mých narozenin koupil jednu whisku, kterou jsem jak barbar vypil, jakoby to nebyla drahá Balantinka, ale tuzemák za pár šupů vodněkad z večerky. Holt jsem Čech a ne Ir, přece se s tím nebudu srát.
Z Orange jsme vyrazili ku Řeku. Bylo tam překvapivě místo a strategicky hned u hajzlů, takže jsme lupli pivko, Hanes Šeráka a já tradičně budvarskou dvanáctku, tenkrát ji tam ještě točili, a bechera jako zákusek. Tenkrát mi ještě Becherovka nepřipomínala prudké zvracení na bráchových narozkách. Už jsme tam nějakou tu chvíli seděli, a překvapivě docela střízliví, když ze záchodu vyšel borec a zadíval se na Hanesovu čerstvě vyholenou hlavu. Protože byl už navátej jak třímetrová závěj v severních Čechách, dal se s náma do řeči. A dokonce nám koupil i pivo. Ale zkuste pít Šeráka po něčem, jako je dvanáctka Budvar. Ze slušnosti jsem si dal, ale problémy byly.
U Řeka už zavírali a borec nevypadal, že by se udržel na nohách. A Hanese napadlo, že ho dovedeme domů. Borec, shodou okolností se jmenoval Martin (jakoby tohle jméno měli jenom samí vožralci, bezdomovci a ti, co spí u Lídlu), tedy vstal, ale ihned zase sedl. Ještě jsem se zeptal, jestli už zaplatil. Zaplatil. A my jsme šli s úkolem dovést ho domů. Visel na nás jak kozy Miss World 1940. Nejhorší ale bylo, že bydlel až v Malíně. Kurevská štreka pro někoho, kdo jde maximálně od televize k ledničce, když si chce rozdělat čerstvýho lahváče. No ale slib je slib, navíc Hanes chtěl udělat dobrej skutek, tak jsem se nechal ukecat. Třeba se mi to vrátí, že táhnu do Nového Malína úplně cizího chlapa. Dodnes se mi to nevrátilo, ale to je teď vedlejší.
Cesta to byla vážně dlouhá. Nový Malín znám jen tak okrajově. Bydlím totiž až v dalekým Šumperku, takže nemám možnost tam někdy zajet. A teď jsem to šel pěšky. K tomu Martin, ne já, ale ten druhej, i když povahově, nebo aspoň co s týče chlastu, si nemáme co vyčítat, začal kolem sebe šermovat jak ožralej D’Artagnan. Tam se vychcal na silnici, tam do kanálu, tady k plotu, tuhle spadl do škarpy. Bolely mě záda, nohy, ruce, skoro všechno.
Bylo pozdě v noci, nebo brzo ráno, záleží jak si to vyložíte, a já jsem byl v cizím městě s cizím opilcem. Kdyby to byl kamarád, tak neřeknu nic, ale on to byl chlap, kterej se dal s náma do řeči jen kvůli Hanesově holé hlavě. A bydlel v Malíně někde u kostela. Když jsme dorazili ke kostelu, tak si to rozmyslel, že tam vlastně nebydlí. Volal domů, aby si pro něj přišli, ale tam se na něj z vysoka vysrali. Šli jsme tedy po kolejích, tím směrem měl bydlet, to už bylo asi jeho čtvrtý bydliště za ten večer, ale tři jsme se tam jaksi nevešli. Takže ho táhl chudák Hanes a já jsem dával pozor, jestli nejede vlak. V duchu jsem si vzpomněl na zlatý Pavlíkovo finanční poradenství a Hanese jsem proklínal, ten večer podruhý, že mě do něčeho takovýho uvrtal. Když si borec ustlal na kolejích, začalo bejt zle. Hanes si při jeho stlaní narazil koleno. Naštěstí vstal, ale borec ožralej tam ležel jak Lenin v mauzoleu. Pohoda, klídek, však vůbec nejsme na kolejích. A kdyby jo, tak tudy vlak přece už dloooouho nejezdí. Po chvilce se zvedl a odpotácel se snad domů. To už jsme ho nechali bejt.
Cestu zpět jsem trefil jen díky Hanesovi, jinak bych byl celkem v pasti. Z přátelského popovídání s bývalým spolužákem se stal večer s referátem o finančním poradenství a doplňkovým programem byla vyhlídková chůze nočním Malínem zakončená názornou ukázkou spaní na kolejích. No, ale zas jsem jednou udělal dobrej skutek. Snad to vystačí na pár let. A vo tom to je!