Vítejte na mých stránkách

Už dlouho jsem svý fanoušky nezásobil žádnou povídkou, takže když mi brácha včera, po těžce prokaleným pátku, řekl: „Aspoň máš námět na povídku“, došlo mi, že mám námět na povídku. To jsem ale netušil, že těch námětů bude víc.

Začneme hezky od začátku. Rád slavím narozeniny s lidma, který mám rád a považuju je za ty nejlepší lidi na světě. A protože mám narozeniny každej rok, což už tak na světě bejvá, rozhodl jsem se je oslavit i letos. Mama mi sice říkala, že na co monstrózní oslavu, když nemám jubileum, ale na to jsem jí řekl, že 22 je úplně stejný jubileum jako třeba 20, tak proč to neoslavit, když je chuť. Pozval jsem teda pár lidí, někteří odmítli, ale to se stává, a umístil akci do mexické restaurace Red Rat. Jednak tam maj skvělý jídlo, dobrou příjemnou obsluhu a ruskou vodku, ale hlavně je tam příjemný prostředí. Když se všichni sešli, začali jsme jídlem. Dal jsem si chilli noc carne, což já rád. Smůla je, že jsem ten večer to jídlo neviděl naposledy. A po jídle to začalo. Přistál mi tam panák osmiletýho rumu, prej dárek od Miry. To by bylo v pohodě, kdyby přede mnou vzápětí nepřistály dva panáky dvojitý ruský vodky. A já blb to dal na ex. A to je asi tak všechno, co si pamatuju. Ano, vybavím si ještě, jak jsme se s klukama bavili o fotbale, jak přišel Hugo, jak mi Hanes zaplatil pivko. Dál nic. Pak jsme prej šli na Jedničku, to je taková diskotéka u nás v Šumperku, kdyby někdo nevěděl. Já, ve stavu „najebanej jak sysel“, jsem tam měl údajně vypít asi dalších pět panáků vodky. To už ale nevím a co nevím, to se nestalo.

Teda, takový ráno bych nepřál nikomu. Probudím se, kolem všude nablito, máma mě budí, že musíme na rodinnou oslavu. Když mě ale viděla a když viděla i tu spoušť, co chlast v kombinaci s tím chilli provedl s mým oblečením, postelí a se mnou jako celkem, i jindy konzervativní máma usoudila, že mám „střevní chřipku“ a že zůstanu doma. Díky bohu, kdyby nějakej byl, a jako že není, to bylo konečně správný rozhodnutí. Dal jsem si asi dvě sprchy, šel se projít, začal jsem po kamarádech zjišťovat, kde mám dárky, co mi dali, a zároveň jsem jim děkoval, že mě doslova donesli až domů do postele. Za to jim fakt moc děkuju. Nakonec jsem ale i já usoudil, že bych se za rodinou mohl jít podívat, a tak jsem šel. Seděl jsem tam o neperlivý vodě s výrazem děcka ve školní jídelně, žaludek mi oplácel to, co jsem mu večer předtím prováděl já, ale přesto jsem si dal jídlo. To byla chyba. Naládoval jsem se jak polykač hadů, ale to mi nesedlo, tak jsem usoudil, že půjdu domů. Sám. A v tomhle stavu že mám jít večer slavit narozeniny kamarádky, kam mě ona sama velkoryse pozvala? Ne, zůstanu doma a omluvím se, ona to pochopí. Dal jsem si doma další sprchu, kouknul na fotbal, ale že jsem byl utahanej jak karavan a furt mi bylo blbě jako bych vychlastal asi deset vodek, rum, red bull a sedm piv, tak jsem si dal šlofíka a z fotbalu jsem měl hovno. Když jsem se vzbudil, dal jsem si další sprchu, když v tom mi najednou bylo líp. A že jsem měl pro kamarádku už koupenou flašku vína, takovou pěknou, tak říkám, že do deseti-jedenácti bych se tam za ní mohl stavit popřát a pokecat. Jenomže, člověk míní, vliv davu mění.

Na Majáku jsem sice kromě té kámošky neznal absolutně nikoho z osazenstva, ale že jsem člověk společenskej, co se rád baví, tak mi to nevadilo. Neznám? Poznám. Koukali teda na mě jak na blba, když jsem si objednal ne pivo, ne vodku, ale holej džus a pak ještě tři kofoly, ale můj výraz a vysvětlení, že jsem po kalbě, jim jako důvod proč nepiju asi stačilo. Tak jsme tam tak seděli, kecali, z té kofoly už jsem měl pořádně sladko v tlamě a asi nastokrát převrácenej žaludek, jak to nejsem zvyklej pít, když v tom, že půjdeme na Jedničku. Cože? Už zase? Vždyť jsem tam včera byl. Teda aspoň podle fotek a očitých svědectví mých střízlivějších kamarádů, kteří došli domů po svých a neměli doma poblitou postel a věci. Na Jedničku a střízlivej? No to bude teda gól.

No gól to byl. A jakej! Přijdu tam a u stolu vidím strejdu z Prahy (teda, mámina bratrance, ale to je detail, říkejme mu strejda) a svoji matku. Čuměl jsem na ně jak Frodo na pístní kroužek, xichty jak zhulenej šimpanz, protože to poslední, co by mě napadlo, je to, že na takový diskotéce potkám svoji matku. Bože můj! Dostalo se mi vysvětlení, že strejda chtěl vidět šumperskou diskotéku. A hned první otázka, co si dám. Já? No dovol? Vždyť jsem rád, že žiju, ale on se nenechal odbejt, tak říkám, že si dám teda vodku. S džusem, protože strejda nechápal, jak to můžu pít holý. Holt, Pražák, tam nejsou takový hovada jak my tady. Tak říkám, že jedna vodka mě nezabije. Ani jsme to nestačil vypít a už před náma stála káď Cuba Libre. A druhá, a třetí. Tu čtvrtou vyhrál, ta byla gratis. Chuťově to nebylo špatný, navíc to se mnou nic nedělalo, takže jsem si to užíval. Holt se strejda rozhodl rozfofrovat tady to, co si průměrnej Šumperák vydělá za rok. Co už. A protože už byl napitej, tak jsem kromě mé kamarádky oslavenkyně zapařil i s ním, bráchou a mámou. Pohoda večer, zdálo by se. Jenomže strejda začal divočet a nechtělo se mu pryč, přestože už bylo půl pátý a život v Šumperku upadal. Domů se ho snažila dostat i ta moje kámoška, neúspěšně. Takže jsem na Jedničce vydržel až do konce. Poprvé v životě. Až to strejdu přimělo odejít. Sice se pak asi stavil ještě někde v herně, ale to už je detail.

Když jsem pak dnes ráno bilancoval, jaký že to bylo celej ten víkend, dospěl jsem k názoru, že takovej už nechci zažít. Sranda byla, všechno v pohodě, ale dopadnout tak, že mě jeden večer domů donesou, druhej nikam nechci jít, když jdu, tak nechci pít a nakonec skončím na diskotéce s Cubou Libre a pod dozorem máti a táhneme to do pěti do rána, na to už jsem asi trochu starej. Přece jenom, vždyť mi zítra bude už 22 a chci se usadit. I když jednou za čas to asi neškodí zažít takovou divočinu. A vo tom to je!