Jak jsem se stal arogantním čurákem
JAK JSEM SE STAL AROGANTNÍM
Moje máma říká, abych nikdy nesoudil lidi podle prvního dojmu. Možná je to kvůli tomu, že od srdce nesnáším toho jejího známýho a dost často jí říkám, že ten chlap je u mě vlezlá krysa, ale to teď ponechme stranou. Taky mi máma říká, že opravdovej charakter člověka nepoznám jen tak a že někdy můžu bejt překvapenej něčím chováním i po deseti letech kamarádství nebo známosti. A zvlášť blbě se to pozná, když jsme jenom spolužáci a to ještě jenom na rok. A přesně tohle se mi stalo.
Pokaždý, když jde člověk do nový školy nebo třídy, tak tam někoho nezná. V mým případě na Akademii jsem neznal vůbec nikoho z těch asi osmnácti lidí, co tam se mnou chodili. Teda, abych byl přesnej, znal jsem tam Lukese z Hanušek, protože tak jak já chodil na gympl, maturoval ve stejným roce a výška mu taky nevyšla moc podle představ. Ale už tehdy jsem věděl, že je v pohodě člověk a ne žádnej zákeřnej, podlej nebo vztahovačnej. A jsem moc rád, že jsem se v tomhle případě nezmejlil.
No ale ve třídě se mnou nebyl jenom on. Poznal jsem tam další skvělý lidi. K někomu jsem hledal cestu dýl, s někým jsem byl kamarád hned, s někým jsem se blíž poznal u pivka na Orange, s někým po prvním špeku a jiný jsem pro změnu pořádně poznal až v květnu na chatě v Loučné. Ale paradox je, že k těm nejlepším lidem jsem cestu hledal dýl.
Hned na začátku roku, prvního a posledního na Akademii, jak to tam bejvá, jsem si myslel, že to je ta nejlepší třída, ve který jsem kdy byl. To si myslím dodnes, ale posuzovat třídu s patnácti lidma a se třiatřiceti, jak tomu bylo na gymplu, je trochu scestný. Každopádně tady jsem se poprvé a vlastně i naposled, vzhledem k tomu, že nestuduju, nechoval na začátku odtažitě a nepřirozeně. Teda aspoň si to nemyslím. No ale to je detail. Mimo jiných jsem poznal i jednu celkem fajn holku. Aby nedošlo k pomluvám a pro zachování jejího soukromí jí říkejme třeba Kristýna. Ne, to je moc nápadný, bude to Viola. Každej ze třídy prostě ví, o koho jde. Poznal jsem ji jako dobrou fajn holku. Na chození ne, nebyla ani můj typ, ale jako kamarádka byla dobrá. Ona i její kámoška ze střední. Té říkejme třeba Kat… teda Augustina. Už na první akci, kde byla poprvé a naposled celá třída, teda kromě Radima, kterej si prodloužil prázdniny a „chodit“ s náma začal až snad v říjnu, a taky kromě Hanky, která k nám přestoupila taky později, jsem si začal myslet, že tyhle holky jsou fajn. A další akce mě v tom dále utvrzovaly.
Byl konec roku, teda kalendářního, a my, v rámci vánočních prázdnin, jsme se rozhodli, že večer zajdeme na karaoke. To byl můj nápad, protože na opravdovým karaoke jsem nikdy nebyl a chtěl jsem si to vyzkoušet. A samozřejmě, že jsem byl ze začátku jedinej, ale co, užíval jsem si svejch pět minut slávy a ostatní, kteří se zprvu zpívání báli jak Rakušáci Temelínu, se dobře bavili. Postupně si to zkusili snad všichni a stal se z toho jeden z nejlepších večerů co jsme tak na škole měli. Ještě během Vánoc se uskutečnila jedna akce. Šli jsme na bowling, ale tohle bylo s tím rozdílem, že pár lidem ze třídy se snad ani neřeklo. Ale co, Viola s Augustinou tam byly a tou dobou jsem si říkal, že tyhle holky jsou opravdu skvělý. Už ale během této akce začaly právě zmíněný holky pomlouvat na některý lidi ze třídy a mezi nima i Lukese. To jsem si poprvé začal říkat, jestli jsou ty holky opravdu tak fajn, jak se zdály.
Rok utíkal, Augustina mě dokonce v lednu pozvala na oslavu svých narozenin, což jsem ji za měsíc oplatil a mimo dalších lidí jsem na svoje narozeniny pozval ji i Violu. Holky přišly, udělaly mi dort a mojito a bylo veselo. I když Viola neskrývala nadšení z toho, že Lukes, kterej byl taky pozvanej, na poslední chvíli nemohl dorazit. Tohle byla taky poslední akce, kde byla ještě s nima sranda, protože asi o měsíc později se stalo něco, co jsem nečekal.
Byl pátek, ve škole jsme se dívali na video a já, protože Lukes, se kterým jsem běžně sedával, nebyl ve škole, kde nebyl ani Jarda, se kterým pro změnu sedávala Augustina, jsem seděl mezi holkama, bavili jsme se snad u Columba, nebo co nám to tehdy Dominic pouštěl, a popřáli jsme si hezkej víkend. V pondělí po víkendu jsme psali cvičnej test na zkoušky. Tehdy už mě holky nepřivítaly nijak valně, prostě jenom takový to „čau“ a nic víc. Měl jsem pocit, jakoby se na mě dívaly skrz prsty. Tenhle pocit ještě zesílil, když jsem společně s Lukesem a Verčou odevzdal ten test jako první, protože my jsme to nikdy moc nehrotili ty zkoušky, a odešli jsme na Orange, což byla naše taková domovská hospoda. Snad protože byla nejblíž. Ale v hlavě mi vrtalo, proč jsem měl ten pocit, jako bych udělal něco, kvůli čemu se na mě Viola s Augustinou dívaly tak zlověstně.
Můj pocit se ukázal bejt správnej hned v úterý. Je pravda, že holky, hlavně teda Kristýna, teda Viola, pardon, mi říkaly, že když je Lukes ve škole, tak na mě má neblahej vliv a že se chovám trochu nafoukaně. Mně, Lukesovi ani nikomu jinýmu to tak nepřišlo, takže jsem to neřešil. Jenomže v to úterý, jak jsme končili školu, mě holky už nepozdravily. Když jsem se pak, nejprve na netu, ptal, co se děje, bylo mi sdělený, že se chovám jak arogantní čurák, že jsem namyšlenej a že jsme s Lukesem trapní. Jen tak, bez udání důvodu. Možná měla holka krámy, když mi to říkala, možná to byl její nepodloženej pocit, možná je piča. Člověk nikdy neví, já jsem každopádně zjistil, že tyhle skvělý holky jsou pěkně falešný. Augustina možná ani ne, protože ta se tak chovala jenom když nebyla sama, jinak s ní člověk i pokecal, zato Viola mě zklamala nejvíc. Obě se pak ke mně, ale i k Lukesovi a ostatním, co se s náma bavili, chovaly s dost velkým odstupem a už ani nezdravily a dělaly, že nás raději neznaj.
Paradoxně asi tohle mě sblížilo s ostatníma lidma. Začali jsme víc chodit na pivko, na špeka, nebo jen tak kouřit cigára do parku a čekat, až Lukesovi pojede bus nebo vlak do Hanušek. V květnu jsme pak pořádali jako třída chatu, ale nikdo z blízkého okruhu kolem Augustiny a Violy tam nebyl. Snad kvůli mně, snad kvůli nám, možná kvůli vztahům, který rozdělily třídu na dvě poloviny. Já jsem s nima nikdy problém neměl, jsem flegmatik a když mi někdo řekne, že se chovám jako arogantní čurák, tak je mi to jedno. Bejt to opravdová kamarádka, tak to neřekne, protože mě zná. Já z toho mám dodnes srandu, dodnes to mám na talíři i od kluků, kteří do tý školy vůbec nechodili a ty holky viděli jednou v životě, při oslavě mých narozenin, jak jsem nahoře zmiňoval.
Holt se ukázalo, že maminka je opravdu žena na svým místě a že když mi ona něco ohledně mezilidských vztahů poradí, tak má většinou pravdu. Sice to můj názor na toho jejího známýho nezmění, ale jinak jí musím dát za pravdu. Neříkám, že mě to nařčení nějak zamrzelo, to ne. Když mi to řekne spolužačka, která mě zná pár měsíců, se kterou jsem byl snad čtyřikrát někde v hospodě a která navíc pomlouvala mýho kamaráda, tak je to něco jiného, než kdyby mi to řekl někdo z lidí, se kterýma do hospody chodím nejčastěji a který považuju za svoje nejlepší kamarády. Jako oni mi to říkaj, ale to je jen tak ze srandy, aby řeč nestála. A vo tom to je!