Jak jsem se stal šampónem
JAK JSEM SE STAL ŠAMPÓNEM
Určitě to znáte. Přijede dávno zapomenutá tetička vodněkad z Konga nebo Ostravy, rodina se sejde, aby stoletou tetičku počastovala novejma rodinnejma historkama, kde vy hrajete tu nejtrapnější roli, a všichni žerou chlebíčky, pijou víno a plkaj. A najednou se začne vzpomínat. „Ten Lojza, to byl takovej dobrák, myslivec, v životě by nic nezastřelil. A jakej to byl hodnej táta, svoje děti bil jenom když nedojedly jídlo, přinesly špatnou známku nebo mu vylily pivo. A člověk jakej to byl skvělej, zapřísáhlej abstinent, ten se vožral jenom na zábavách, nikdy nekouřil, když neměl cigára, slušně oblečenej chodil, do obchodu si vždycky bral čistý tepláky, škoda, že už nevíme, jak vlastně vypadal.“ A v tom se zvedne nějakej chytrák, vytáhne rodinný album a začne se vzpomínat. A nebo stačí, když se člověk nudí a vytáhne ty starý fotky sám.
Já jsem se takhle jednou opravdu nudil. To víte, člověk bez práce a holky, v televizi hovno, venku hnusně, pivo žádný doma, filmy zkouknutý, všední den, kdy na pivko do hospody nikdo nepůjde. A kdo jo, ten bydlí moc daleko. Tak jsem jednou zapátral v rodinným archivu a díval se na fotky, u kterejch mě přepadla celkem nostalgie. Já, jak jsem flegmatik až na půdu, tak musím uznat, že nostalgie ze starých fotek mě vždycky přepadne. A vzpomínám.
To jsem našel starej snímek z babiččiných osmdesátin, kde byla celá rodina. A všiml jsem si tam jednoho člověka s vlasama až po ramena. Stál tam vysmátej jako by se vrátil z festivalu marihuany v rodinným obětí s mým tátou a bráchou. Chvíli jsem přemejšlel, kdo to může bejt, a pak mi to došlo. Vždyť jsem to já! Ale co ty vlasy? Kde je ten uhlazenej šampón, ten metrosexuál, co tráví hodiny v koupelně, aby nageloval svoji hlavu? No, prostě jsem na to koukal nevěřícně jak to děcko, co se právě dozvědělo pravdu o tom čápovi, co nosí děti.
Ve svý povídce o čelence se zmiňuju, že jsem míval dlouhý vlasy. Tím si v životě musel projít snad každej kluk-rebel, na něhož dopadl nějakej pubertální úlet. Mě tehdy bylo šestnáct a holky pro mě byly absolutně nedostupný. Teď mi bude dvaadvacet a holky jsou pro mě absolutně nedostupný pořád, ale to teď takticky vynechejme. A přitom to začínalo nevinně s těma vlasama. Ještě na gymplu v prváku jsem nosíval vlasy střižený „na hřib“ s tím, že jsem je česal pěšinkou uprostřed. Vypadal jsem jak král čuráků a tak jsem se jednou prostě rozhodl, že nepůjdu k holiči a začal jsem si pěstovat takovou hřívu, jakou míval svýho času Baroš. Byl jsem pyšnej na to, jak mi rostly vlasy, i když samozřejmě to mělo i svoje nevýhody. Tou bezesporu první byl sport. Nic jsem nemohl dělat bez čelenky. Běhat, hrát fotbal, jezdit na kole, nic. Dokonce i ve druháku na plavání jsem nosil do bazénu čelenku, protože plavat s tím taky nešlo. Spolužák mi tehdy říkal, že to nechápe ty moje vlasy, že by to nemohl mít. Ale věřte to někomu, kdo za celej svůj dlouhej život (22 let) neexperimentoval s ničím. Pořád ten samej účes, ty samý zájmy, dokonce ani alkohol, trávu, cigarety, doutníky, píko, houbičky, haška, nic nezkusil. Teda neříkám, že já jsem píko, haška nebo houby zkusil, to ne a ani se k tomu nechystám, ale takhle konzervativní jsem nikdy nebyl. Jemu by mohla v konzervativnosti konkurovat i FIFA v otázce zavedení videa do fotbalu.
Nevýhodou taky byla ta péče, protože jsem to musel mýt šamponem, kondicionérem a blbě se to sušilo, takže jsem pokaždý v neděli ráno umyl vlasy a omotal si ručník kolem hlavy, takže jsem vypadal jak nějakej arabskej šejk, jak maj na hlavách takový ty bílý prostěradla. No ale hlavně mi to neslušelo. Já mám normální rovný vlasy a tohle se ke mně moc nehodilo. Těžko mi to ale vysvětlovali všichni okolo (naši a jinak nikdo víc, protože tehdy jsem měl opravdových kamarádů asi stejně jako mám teď ctitelek, takže hodně málo).
To jsem si jednou takhle hrál před barákem se psem, když přišla k brance nějaká stará, ale pořád relativně normální neslepá baba a řekla: „Prosim vás, slečno, můžu tady parkovat?“ Reagoval jsem se zpožděním, než mi došlo, že mluví na mě. Za tu slečnu jsem jí řekl, že tam se parkovat nesmí a ať s tím vodjede, jinak ji saniťáci zmrdaj jak Casanova všechno, co mělo piču a chodilo po dvou. Čas pak utíkal, vlasy rostly až pod lopatky a jednou mě zastavila sousedka, tou dobou již v značně vypatlaným stádiu, kdy třeba v létě chodila zahalená do zimního kabátu, kulicha, šály a sněhulí, a volala na mě: „Paní Mouchová, dnes vám to moc sluší!“ A tohle bylo ono. Řekl jsem si dost, jdu pod nůžky, ať se maj spolužáci ve třeťáku čemu divit.
Rok a půl jsem tehdy neviděl kadeřnickej salon zevnitř. Máma mě objednala tam, kam chodila ona, k takový milý, šikovný holičce. Ta ze mě za půl hodiny udělala člověka, i když vlasů tam na podlaze zbylo že by toho Pohlreich s Izerem měli každej na pět paruk. Když jsem pak přišel kamkoliv, poprvý domů, do školy, k babičce, všichni se divili, co se to stalo a všichni na mě koukali jak Žižka na telefon. Nezvyk. I já jsem měl problémy si zvyknout na to, že když běhám, nevlaje za mnou hříva mastnejch neslušivejch vlasů. Ale stal jsem se šamponem.
Dřív jsem každý ráno rozčesával hlavu, aby to nebylo slepený a nebyl v tom bordel. Teď si místo toho vlasy geluju, ale to je někdy horší, zvlášť, když chce člověk vypadat dobře a nemůže ty vlasy dostat do správnýho tvaru, aby byl elegantní a in. Vím, že vlasama si holky, kamarády ani nic jiného nezískám, ale je lepší, když někdo vidí, že vo sebe pečuju a nechodím zarostlej vlasáč, s pivasem, mastným hnusným šedivým knírem a bez zubů jako náš soused-pičus. A vo tom to je!