Jak jsem si zahulil
JAK JSEM SI POPRVÝ ZAHULIL
Nikdy mě moc nelákalo něco kouřit. Cigára a tráva byly dlouhou dobu pro mě tabu, teplouš nejsem, abych kouřil čuráky, a i když se říká, že kouřit se může všechno, čajem počínaje a mrtvejma kobylkama konče, kouřit něco takovýho mi nepřipadalo bejt dobrým nápadem. No ale znáte to. Člověk míní, někdo nebo něco (obvykle se říká pánbůh, ale protože na něj nevěřím, tak by nebylo zrovna na místě ho (nebo ji, aby mi paní Julie z feministky.cz nedala přes držku za to, že tvrdím, že bůh, pokud je, a jako že není, by mohl bejt chlap) tady zmiňovat) mění. Takže slovo dalo slovo a ani nevím jak, dostal jsem se k voďárovi, tedy vodní dýmce, aby mě pochopili i Pražáci.
Bylo to na maturiťáku, bylo to poprvý, ale rozhodně ne naposled. Blbě mi z toho nebylo, snad proto, že jsem to zředil asi osmi pivama a nějakou tou vodkou, takže jsem nechápal ty řeči vo tom, že mi z toho napoprvé bude blbě jak po kilu zmaženejch tvarůžků zapitejch kakaem. A vlastně jsem ani nechápal sám sebe, protože vodní dýmka je něco docela fajneho a celkem mi to i jelo. No, takže to byl začátek, po němž musel zákonitě přijít na řadu další matroš.
Znám lidi, co si už v deseti zakládali na rakovinu plic, nebo to aspoň tvrděj. Většina mých kamarádů vyzkoušela cigáro v pubertě, ale znám takový, kteří by to nevyzkoušeli nikdy a když si někdo na druhým konci knajpy zapálí, tak se zvedaj a jdou pryč. Já jsem si poprvý potáh, když mi bylo dvacet. Dost pozdě, ale mě to nijak nesere. Jsem trochu zaostalejší a puberta na mě přišla až tak v devatenácti, ale co už. No, bylo to tak. Brácha slavil narozky, osmnáct, a když už byl dost jetej, konečně se mi podařilo odpoutat od něj jeho spolužačky a aby se věnovali taky mě, protože jsou to některý docela kundy, šli jsme si zatancovat, dá-li se tomu tak říkat v mým podání. A na parketě si borka zapálila, já jí řekl, že si potáhnu. Kroutila se sice jak žába v mixéru, ale nakonec jsem si potáhl. Fuj, docela humus, jak to můžeš kouřit? Za rok bych si asi dal po držce za tuhle větu, kdybych si na ni vzpomněl.
Moje druhá zkušenost s cigárem nebyla až tak dobrá. Stáhl jsem jedno celý a zeblil jsem se jak hajzl. Jenom si říkám, jestli to fakt bylo tím cigárem, nebo těma několika moc pivama, vodkou a asi půl flaškou slivky, kterou jsem před tím vyžahl. Ale to jsem odbočil. Vlastně neodbočil, protože necelej půlrok poté, jestli mě paměť neklame, a jako že možná jo, protože to bylo víc než půlrok, tak půlrok a tejden, jsem regulérně začal kouřit. Ze stresu ze zkoušek ani ne, znáte to, flegmatik, spíš z toho, že mi Lukes s Verčou pokaždé na Orange nabízeli a já jim nemohl říkat pořád ne. Tím to začalo, skončilo to u několika krabiček, ale když jsem zjistil, že za krabku mám tři piva, vyhrálo pivo, moje jediná a celoživotní láska. Teď si dám občas doutník, abych vypadal důležitě a mohl machrovat, protože mi celkem chutná a nekurví plíce, protože se nešlukuje, nebo aspoň já to nedělám.
Ale: abych se konečně dostal k tomu hulení. Už snad na základce kluci hulili, na gymplu víc, ale mě nikdo nikdy nenabídl. Poprvý mi nabídli před školním fotbalovým turnajem, když jsme se byli posilnit chmelovým ionťákem, aby nám to líp běhalo. Že jsme se tehdy zcákali jak prasata a skončili poslední ve skupině, o tom zas jindy. Tehdy jsem ale trávu ještě odmítl. Když mi ji ale spolužák Mates nabídnul během našeho studia na Akademii, už jsem neodmítl. Po krátké instruktáži a s vědomím toho, že jsme se vysrali na školu ten den a dělali něco, co se nám opravdu bude hodit, jsem si potáhl. Nic. Podruhý taky nic. Že bych byl tak imunní? Ne, jenom jsem to netlačil do hlavy. Třetí prásk byl s velkým P, takovej, že mi Mates s Lukesem skoro zatleskali a zároveň měli děsnou prdel z toho, jak jsem se zakašlal jak starej tuberák. Po „akci“ jsem šel s Lukesem na autobusák a začal jsem nestíhat. On taky nestíhal, takže jsme nestíhali oba. Záseky jak piča, nevěděli jsme, o čem se bavíme a proč, celkem sranda. Pak Lukes odjel v docela kvalitním stávku. Jo, kolšovská zeleň, to přece není žádný seno. A mě to začalo. Přijdu domů, tehdy s náma ještě nebydlely kurvy ani ty kokoti co tam bydlej teď, a já jsem slyšel hlasy. To přece není možný, abych byl takhle zhulenej, i když pravda, ten prásk byl fakt luxusní. No, doma byl jenom pes, takže schíza jak prase, že se pes naučil mluvit. Přišel jsem k němu a říkám: „Ty vole, víš vo tom, že máš stejnej hlas jak můj táta?“ V tom se otevřely dveře, táta doma a prej: „Cos to říkal? Tys něco chlastal, že jsi v takovým stavu?“ Kdyby táta věděl, že kromě chlastu jsem si i zahulil, nic by mi stejně neřekl, von je v tomhle v klidu. Na jednu stranu jsem byl rád, že pes nemluví, na druhou jsem ze sebe asi udělal debila, ale co už.
Doma jsem nikdy nic netajil, snad jenom s holkama bych se nesvěřoval, kydby nějaký byly, ale to je jedno, takže jsem vyklopil, že jsme si zahulil. Od mámy jsem slyšel řeči o feťácích a drogách, no jo, stará škola, od táty jenom to, že jsem debil a že je lepší se vožrat, a tím to haslo. Teď trávu neodmítám, ale že bych to musel mít pořád, to ne. Tak jednou za ten půlrok stačí, ale protože z mých kamarádů, který často vídám, takhle nikdo nehulí, a Matese s Lukesem jsem dlouho neviděl, neměl jsem trávu už nějakej ten pátek. Ale díky zkušenostem nejsem odmítavej k tomuto daru přírody a občas si zahulit je lepší a zdravější, než stáhnout každej den cigáro. A vo tom to je!