Jak jsem učil
Tuhle povídku chci věnovat všem svým žákům, který ty moje hodiny bavily, kteří se tam i něco naučili a kteří na mě budou vzpomínat v dobrým.
V životě už jsem byl ledačíms. Vzorným žákem, propadajícím žákem, prodavačem v Kauflandu, studentem na Akademii J.A. Komenskýho, opilcem spícím u Lídlu, arogantním čurákem, vysokoškolákem, vlasáčem, šampónem, spisovatelem i obyčejným frajerem. Ale ještě nikdy učitelem.
Občas se člověku naskytne příležitost jenom tak. Sedí doma, sjíždí facebook, nudí se. A vtom to začne vše, zprvu úplně nevinně. Doučoval jsem kamarádku Ketrin, snad se za to na mě nebude zlobit, že ji tady zveřejňuju, z angličtiny. No, spíš jsem jí jen něco vysvětloval. Po facebooku samozřejmě, protože ona je ze Zábru, kde jsem to donedávna ještě neznal. Celkem shit, když bydlím v Šumperku. Mezi řečí jsem se jí zmínil, že nemám práci a na školu jsem se vysral kdysi dávno a že už se ani nějak nehodlám tam vracet. Teda v roli studenta. A ona, že má známého ředitele na základce v Zábřehu, že to byl její třídní a tak se poptá.
Poptala se a dala mi vědět s tím, že na záskoky bych mohl chodit, ale nastálo že musím mít aspoň pedagogický minimum. No co, beztak mě nikde nevezmou, tak jsem to ani neřešil. Asi za týden mi napsala, že na té její zmíněné základce shání na čtrnáctidenní záskok učitele angličtiny a že mi bude volat ředitel, protože mu poslala moje číslo. Zarazilo mě, kde ho vzala, ale to je teď fuk. Prostě si ho zjistila, i když mě to překvapilo jako Pohlreicha hustej vlasovej porost, protože se moc často nestává, že by lidi něco pro mě dělali. Ředitel zavolal ještě ten den s tím, že od pondělí nastupuju. Rozsvítil jsem se jak provazochodec na drátech elektrickýho napětí a bral jsem to jako šanci ukázat, že jsem víc, než jen pohlednej frajer s minimálním vzděláním.
Víkend utekl rychle jak splašenej nosorožec, pondělí ráno zvonil budík o šest hodin dřív než obvykle a já kmital na bus do Zábru, abych to stihl. Školu jsem našel v pohodě, protože jsem tam byl den předtím na exkurzi. Hledal jsem ji sice tehdy asi hodinu, ale to je fuk. První, co mě překvapilo, bylo to, že škola je rozdělená na jakýsi pavilony (podle barev, aby si někdo nemyslel, že je tam pavilon opic, tygrů a podobně) a já věděl hovno, kde mám koho a co vlastně hledat. Nakonec jsem to našel a setkal jsem se s ředitelem. Tam mě překvapilo, že je mladej. Já čekal starýho dědka rok po důchodě, kterej chodí o holi, s naslouchátkem a s brejlema o tloušťce kvalitních popelníků z Číny, ale on to byl mladej frajer, snad maximálně o dvanáct let starší než já.
Po krátkým pohovoru jsem se seznámil s učitelkou, za kterou jsem nastupoval. Vysvětlila mi, co mám s kým probírat, jak je mám udržovat při životě a kdo mě bude nejvíc srát. V tom posledním se sice trochu sekla, protože oni „problémoví osmáci“ nakonec byli tou nejfajnovější třídou, kterou jsem měl, naopak ti „zlatí šesťáci“ byli pěkně drzí. No ale každej to vidí jinak, má jiný metody a tak to bylo zavádějící.
Pravdou ale je, že první den jsem byl zmatenej jak orientační běžec s Alzheimrem. Spíš první dva dny, kdy jsem teprve poznával všechny žáky a třídy a nevěděl, kde můžu říkat svoje ukrutný hlášky a stěry a kde se jich mám raději vyvarovat. Hned první hodinu ale ze mě měli prdel. Měl jsem páťáky, což jsou pěkně přidrzlý děcka. V duchu jsem si říkal, že nebudu sprostej, ale hned vzápětí jsem si v kabinetě hezky zanadával. A přemejšlel jsem, kde byla chyba. Deváťáci a třeťáci pak byli v klidu, zato se sedmákama se nic dělat ten den nedalo, protože při jakýkoliv zmínce o práci v hodině angličtiny se kroutili jak slimák v mikrovlnce a nechtěli nic dělat. Vrcholem dne pak byla občanka v šestce, kterou jsem vůbec neměl mít na programu, a kde mi daly děcka krutej záhul. Poznal jsem i místního sígra a lehce (nebo spíš těžce) zanedbaného Edu, kterej na tom byl s disciplínou asi tak mizerně jako Jiří Paroubek s fyzičkou při běhu na 100m s překážkami.
No, ne ,že by se mi druhej den do školy nějak chtělo, protože jsem měl mít ony problémový osmáky, ale to se nějak vsáklo a nakonec daleko horší než oni byli šesťáci. Ono mi bylo řečený, že to je nejlepší skupina, ale v kázni a chování to byl děs až hrůza. Časem jsem si na to ale zvykl a začal jsem je krutě stírat hláškama převzatýma ze seriálů, filmů, lamera, Ostravaka nebo jsem si je vymýšlel. Když mi pak třeťáci řekli, že mě chtěj napořád, řekl jsem si, že vono tam zas nebude tak zle na tý škole.
Středeční dozor taky proběhl bez komplikací, i když je fakt, že některý šesťačky mě zdravily co přestávka. Díky bohu, kdyby nějakej byl, a jako že není, jsem se to naučil brzo ignorovat a tupě se usmívat. Co mi taky zbylo, že jo. Možná jsem si párkrát zabrblal něco o prdeli, ale to zas nemusí každej vědět. Ten den se mi také povedlo zaseknout v kopírce papír, takže jsem se pak po zbytek mise kopírování, poslechům a vůbec čemukoli, kde je potřeba využít moderní techniku jako tiskárnu nebo počítač, raději vyhejbal obloukem velkým jak prso Haliny Pawlowské. Tejden utíkal, hodiny plynuly, děcka zlobily, ale já jsem si tam začal zvykat. V pátek poslední hodinu, když jsem měl osmáky, mi bylo nakonec i líto, že ten týden uběhl tak rychle a polovina mise byla úspěšně za mnou.
Druhej týden začínal stejně jak ten první. Učil jsem až do půl druhý, páťáci mě srali, sedmáci už ne, i ta občanka v šestce byla příjemnější, protože holky, který se tam vždy tlemily jak na ochutnávce marihuany, byly nemocný nebo jim bylo blbě. Jenom Eda tam házel jakýmsi jablkem a kusama nějakýho salámu, který ani tak nepřipomínaly salám jako spíš zbytky z obřízky. Až mě napadlo, jestli tam v té třídě nějaká rituální neprobíhala ten den a jestli si tam někdo nezapomněl odřezky.
Úterý jsem měl krátký, takže jediným zážitkem bylo zkoušení v osmičce, který jsem ale i já sám pojal tak vycházkově a dal jsem zkoušeným možnost třikrát odmítnout slovíčko. Možná proto z toho nakonec byly dobrý známky, ale to je jedno, počítat se budou. Podle mě je učení taky o ústupcích obou stran, takže možná právě tady jsem si začal budovat pověst pohodovýho učitele. Teda aspoň mi říkali, že jsem pohodovej, což se učitelům často nestává a blbům jako já už vůbec.
Středeční dozor jsem musel zakončit i jednou poznámkou za sprostou mluvu. Teda, ne, že by mi to vadilo, sám mluvím jak poslední dlaždič z Václaváku a kolikrát jsem se musel krotit a hlídat, abych před děckama něco neřekl a nenarušil tak „mravní výchovu mládeže“, jak je to moderní dnes nazývat, ale tady šly moje hospodský manýry stranou a musel jsem preventivně sáhnout k výchovnýmu opatření. Vzhledem k okolnostem však provinilec Eda dostal tu poznámku až v pátek. Pozdě, ale přece. Možná je to tak líp, protože jinak bych na něj poslal osmáky, jak mi poradil jeden kolega a jak se mi oni sami nabídli.
Když jsem pak ve čtvrtek a v pátek vlastně končil svůj krátkej pobyt v zábřežský škole, některý třídy jásaly, že už mě mít nebudou, někde naopak protestovali. Asi tak jako já. Páťákům a šesťákům jsem řekl, že horší třídy jsem neměl. Je pravda, že páťáci to asi nevnímali, protože už se těšili na oběd, což je ve školních jídelnách celkem nebývalej jev. Víte, jak se to říká, v USA je Faktor strachu, v ČR školní jídelna. Jako malá pomsta za to utrpení, kterým jsem prošel hlavně u nich, pak může sloužit to, že ten den přišli páťáci na oběd jako úplně poslední z celého prvního stupně. Aspoň na závěr jsem je tak trochu podusil.
Naopak osmáci napsali za mě petici a dávali, možná ještě dávaj, ji na podpis všem, koho jsem měl. A pak prej i řediteli. Nevím, čím jsem si to zasloužil, když jsem je zkoušel a dusil u překladů, ale patří jim za to dík. Velkej dík. Já pořád doufám, že to k něčemu bude. A i kdyby ne, aspoň mi udělali tu největší radost, jakou jsem tam za těch čtrnáct dní zažil. A to je něco, co bude u mě autorům (ehm, autorkám) navždy přičtený k dobru. Na to se nezapomíná.
Když jsem si pak v úterý šel pro výdělek a loučil jsem se s děckama, některýma kolegama a vlastně s celou školou, najednou mi to bylo všechno líto. Jsem flegmatik a málokdy bejvám smutnej. A když už, tak většinou kvůli nějaký holce, která nemá zájem, ale bejt smutnej kvůli práci, která mě baví, ale dělat ji bohužel vzhledem k okolnostem nemůžu, to se mi stalo poprvé. Ono ne nadarmo se říká, že každé loučení zabolí, ale nejvíc však to poslední. Čtrnáct dní není dlouhá doba, ale stačí na to, aby si člověk někde zvykl a aby se mu tam zalíbilo. O to hůř se mu pak ale s těžkým srdcem odchází.
Celá tahle zkušenost je pro mě moc cenná. Byly hodiny, kde jsem se nařechtal jak kůň v hořící stáji, i ty, kde jsem vymejšlel kdejaký ptákoviny, abych s děckama zabil čas do zvonění. Pokud mi něco nebude chybět, tak je to Eda a jeho svéráznost, nedisciplinovanost a smrad jak ze zdechlýho bobra. Jinak jsem ale rád za tuhle šanci, i kdyby mělo zůstat jen u ní. A vo tom to je!