Jak jsem začal posilovat
Těžkej život má člověk, kterej nedělá žádnej sport, a když už ho dělá, byť třeba jenom pro srandu, tak se ty léta dřiny stejně projeví maximálně v peněžence, protože každá sranda něco stojí. Proto jsem léta nic nedělal, snad teda jenom válení se na gauči, protože to fakt vyjde nejlevněji. Jo a ještě sedět před počítačem, ale tam zas člověk platí tu elektriku.
Občas jsem hrával fotbal, no vlastně ho hrávám dodnes, dá-li se tomu v mým podání tak říkat. Udělám jeden sprint, začne mě píchat v boku, udělám druhej a musím vystřídat nebo jít do brány, abych si odpočinul. To jsou ty léta na gauči, kde člověk fyzičku nezíská. A když k tomu chybí i pravidelnej, pohyb, a může jít třeba jenom o blbou cestu do školy a zpět, tak to holt vypadá s člověkem tak jak se mnou. Tohle už nezachrání ani ten fotbal, možná kvůli tomu, že ho hraju docela blbě a hlavně proto, abych si udělal žízeň a chuť na pivo. Možná tady jde hledat příčinu toho, proč mě čtvrtky na futsale stojej tolik peněz.
Sebevědomí mi nikdy nechybělo. Vždycky jsem si říkal, že jsem frajer a borec, i když to tak asi vůbec nebylo. To bylo ale předtím, než jsem se seznámil s dvěma kámošema, kteří chodí do fitka. Vedle nich si člověk připadá docela slabej, co se týče tělesný stavby a svalů, no, prostě oni jsou korby a já hovno. Možná proto byly ty děcka, který jsem čtrnáct dní učil, drzý jak čtrnáctiletá panna, která po sexu s třicetiletým pornohercem řekne, že už zažila lepší mrdačku. Bejt tam jako učitel jeden z těch mých kámošů, tak si asi málokdo něco dovolí říct. Teda aspoň myslím. No a tak jsem se rozhodl, začít chodit do posilovny. Jenomže to chtělo prvotní impuls, sám jsem se k tomu nedokopal.
Do posilovny jsem chodil už kdysi. Bylo mi šestnáct, měl jsem dlouhý vlasy jak John Lennon v dobách největší slávy, čelenku jak Vinettou, náčelník kmene Apačů, sežvejkaný modrý triko, který vypadalo, jakoby ho někdo vytáhl krávě z prdele, a svaly žádný. S tímhle jsem vyrazil poprvé do posilovny. Uvrtal mě do toho spolužák z gymplu, kde byla tou dobou fungl nová tělocvična a posilovna pro studenty gymplu jen za 10 korun. Nevím, čím to, ale nějak mě to nebavilo. Chodil jsem tam jenom proto, protože pokaždé, když jsem nešel, tak měl kámoš otázky, proč nejdu, a mně bylo pořád blbý říkat mu, že se mi nechce nebo že je v televizi fotbal. K tomu to borec celkem žral, po každým tréninku byl rudej jak zář nad Kladnem, ale když jsem se zeptal, jak mám co jet, vlastně mi ani pořádně neporadil. Takže jsem cvičil asi dost blbě, když mě po každým tréninku bolelo úplně všechno, kromě partií, který jsem cvičil. Navíc se blížilo fotbalový MS 2006, zápasy každej den od jedné hodiny, a protože jsem fanatik a chtěl jsem vidět každej zápas, tak jsem do té posilovny přestal chodit úplně. Z celkem vypracovaného břicha se stal odpornej pivní mozol, zbytek svalů ochabl postupem času (PS.: penis není sval, kdyby měl někdo potřebu bejt vtipnej).
Šest let jsem o posilovně slyšel jenom od bráchy, od kluků v hospodě, z televize a nebo na nějaký výstavě, kam jsme s klukama párkrát zajeli. Dlouhou dobu se mě pak snažili zlákat, abych chodil s nima. Aspoň zkusit jsem to chtěl, ale když má člověk měsíční rozpočet 1500 korun, z toho si občas platí jídlo a každej měsíc má čtyři, někdy pět víkendů, to znamená osm až deset důvodů proč jít do hospody, a nemá k tomu práci, tak je to celkem složitý. Jenomže znovu to asi chtělo jen ten impuls.
A ten přišel. Na oslavu svých 22.narozenin jsem byl natěšenej jak pitbull na dětským hřišti. Ne ani kvůli dárkům, který jsem vlastně ani nechtěl, ono proč taky, když má člověk chuť jenom popít s kamarádama a nechce se mu tahat všechny ty dárky na diskotéku. Kluci mi ale přesto něco dali. Permanentku do posilovny, prej abych s nima chodil cvičit. A protože jsem se na té oslavě totálně odrovnal chlastem, rozhodl jsem se, že tohle je ten správnej impuls. Míň chlastat, utrácet za posilku.
Poprvé do akce jsem šel v pátek. Borci sice těžce nechápali, když jsem do fitka s bráchou dorazil i já, ale dárek je dárek a odmítnout toto by byl hřích. Kámoši mi ukázali, kde se jak na čem cvičí, jak mám u toho držet tělo, co nesmím dělat, co musím dělat, atd. A dá se říct, že mě to docela chytlo, což bych si ani netipnul, když mě to na gymplu vůbec nebavilo.
Sedím doma, mám za sebou první dva tréninky, mám odrovnanou levou ruku, kterou vůbec nemůžu propnout v lokti, až se bojím, jestli jsem si něco neurval. Bolí mě kozy, nohy, břicho, záda, ramena, prostě všechno. Snad důkaz toho, že jsem to tentokrát opravdu nešidil. A jestli se mi podaří dostat tu ruku do stavu, kdy bude schopná se aspoň propnout, půjdu v pátek s klukama do fitka zas. Člověk občas prostě potřebuje dostat impuls k tomu, aby něco dělal. Když ho to navíc baví, tak je to potom paráda. A vo tom to je!