Vítejte na mých stránkách

Možná si myslíte, že mám zajímavej život. Že mám pořád vo čem psát a pořád lovit z klobouku nový náměty. Ale protože klobouk nemám a v kšiltovce najdu maximálně pár zapadlých vlasů z doby, kdy jsem byl naposled u holičky (což mi připomíná, že bych se měl zase objednat), tak je tu krize jak v USA v devětadvacátým roce.

Bohužel, námětů už moc není. Maturitu nebo extempore u Lídlu mám díky Bohu za sebou, na vysokou školu jsem moc blbej, abych započal novou etapu, na výlet do Zlína nebo práci v nějakým Kauflandu, kde mi ředitel ani nedovolí nosit kraťasy, se opravdu nechystám a psát o tom, jak mi pes kňučí za dveřma, protože chce dovnitř, to moc téma k hovoru není. Možná pro toho psa, škoda jen, že neumí psát, tím se sice řadí na stejnej vývojovej stupeň jako půlka kádru fotbalový Slavie Praha, ale to není něco, čím by se mohl chlubit.

No jo, je to vždycky zlý, když umělci dojde inspirace. Teda, ne, že bych se považoval za umělce, i deset let zdechlej křeček je větší umělec než já, a to mu po smrti určitě nedělali obřad, jen ho spláchli do hajzlu, aby doma nezačal smrdět, ale s tou inspirací jsem na tom s těma všema umělcema stejně. Jak dojde, je to zlý a člověk musí plácat a improvizovat. V sobotu na slučáku jsem tak dostal vynadaný, že svoje populární povídky začínám flákat. Upřímně, nevěděl jsem, že to někdo tak žere, sice mám pod každou povídkou na facebooku aspoň jednou „like“, ale v mým nekonečně sebepodceňujícím mínění jsem měl za to, že to tam vždycky někdo dá ze soucitu, abych se necítil blbě. Ale když vám někdo řekne, že to, co píšete, je dobrý a že to hltá a dokonce se u toho i nasměje, to je pak člověk vysmátej jak Krejčíř na Seychelách a má radost, že aspoň někoho pobavil. I kdyby mělo zůstat jen u jednoho člověka.

A to jsem dnes tu inspiraci hledal všude. Dokonce jsem šel i do města, protože mi odpadlo doučování, a hledal tam námět na povídku. A že bylo krásně, tak jsem šel v kraťasech. Lidi zas čuměli jako by byl konec března a nějakej vůl šel do města v kraťasech, ale mně to nevadilo, zvykl jsem si za to za tu dobu, co tak chodím. I když dnes jsem měl docela pochybnosti, jestli na mě koukaj kvůli těm kraťasům nebo kvůli tomu, že jsem se cpal gyrosem v bagetě, kterej sice stál nekřesťanský peníze, ale byl to ten nejlepší gyros s bagetou, co jsem kdy jedl. Až se člověku nechce věřit, že je z toho nejzaplivanějšího čínského bistra, co v Šumperku existuje. Kdo to tam zná, tak je to u autobusáku, dřív tam snad byla zmrzlina nebo co. Teď jsou vedle takový ty žlutý stánky, kde většinou stojí babka vysoká metr padesát nebo dědek vysokej metr padesát jedna a prodávaj tam zeleninu, jakoby to bylo to, co si většina lidí kupuje na cestu autobusem. Něco jako „Jo, počkej na mě u autobusu, musím si na cestu koupit stroužek česneku, dvě cibule a kus zázvoru, když jedu až do Mohelnice“. Se vlastně divím, že jim tam vůbec jdou kšefty, no ale co už, jejich boj.

Takže opravdu vidíte, že najít inspiraci na kvalitní povídku je dnes složitý jak křížovka ve Vlastě. Psát o počasí nemá smysl, nejsem ten fousatej pajtaš, co to uvádí na Nově, jak má vždycky ruce v kapsách, ani Jánko Zákopčaník, legendární „Slunce v duši“, navíc to by nebyla povídka, ale jenom jedna věta ve stylu „Chčije jak ve vietnamským filmu o monzunech“. Psát o tom, jak jsem se doma s tatou díval na fotbal, kde ti naši dřeváci dostali na prdel od Lichtenštejnska (no co, vidím do budoucnosti, v úterý budete nemile překvapení), to by zas nebralo holky, a to je vždycky poloviční neúspěch.

Nedá se svítit, znamená to jediný. Četnost povídek bude upadat, začne jaro, budu chodit sportovat ven, jezdit na kole, pozorovat kolem sebe zamilovaný lidi, jak se na sebe lepí jak slimák na žehličku a vrkaj jak na výstavě holubů. Možná mě pracák pošle s opálenýma zametat do parku listí, sbírat vajgly, vysávat kanály a žumpy nebo lepit plakáty k Vile Dorris, a to pak budou náměty. A nebo se taky stane, že celou dobu nebude do čeho píchnout, kolo se mi rozpadne, při fotbale mi nějakej frajer zlomí nohu a já budu dělat ještě větší hovno než dělám teď. Všechno je možný. A vo tom to je!